Jak se zpětně ohlížíte za úspěchem v podobě titulu a postupu?
Když na mě znovu začnou vyskakovat fotky a videa z posledního zápasu a oslav, vždycky se usměju. Ta čistá radost spoluhráčů i diváků je skvělá. A když jsem teď sledoval baráž mezi Ústím a Vary, měl jsem ještě větší radost, že jsme to urvali už ve finále. Ta baráž je šíleně dlouhá a náročná – jsem rád, že jsme si ji letos ušetřili.

Když se zastavíme u samotné série s Ústím, jak moc emotivní pro vás nakonec byla?
Na maximum jsem si ji užil, atmosféra v Brně i v Ústí byla neskutečná. Fakt mě potěšilo, že spousta bývalých spoluhráčů a kamarádů z Ústí mi napsala gratulaci. To zahřeje.

Kde jste viděl největší herní posun týmu oproti minulé sezóně?
Už jsem to zmiňoval před play-off – šlo hlavně o vyzrálost v defenzivě. Byli jsme obětaví, silní v osobních soubojích a když jsme šli do vedení, soupeř to měl opravdu těžké. Naše organizace hry a schopnost dát gól v důležité části utkání byla pro těžké zápasy klíčová.

V play-off jste se stal spíše nahrávačem než střelcem. Jak vám tato role seděla?
No jasně, že jsem chtěl přidat i nějaký gól, hlavně kvůli své oblíbené oslavě! Ale nakonec to vzali za mě jiní. Upřímně – já byl vždycky spíš nahrávač. Jen mi emeritní trenér A-týmu Marek Fiala kdysi vtloukal do hlavy „střílej, prosím tě“, a tak se to trochu otočilo. Teď jsem se asi vrátil do svého základního nastavení.

Sám jste zažil s Hattrickem už druhý postup. Berete to jako nějaké vrcholy svojí kariéry?
Mám ve své kariéře takové tři vrcholy, a tyto dva postupy do superligy k nim nepochybně patří. Ten první byl opravdu speciální – baráž proti Bulldogs, brněnské derby, náš tým plný bývalých hráčů Bulldogs a obrovský pocit zadostiučinění po vítězství. Tento druhý byl úplně jiný – proti Ústí, proti kamarádům a bývalým svěřencům, byli jsme outsideři. Ale náš tým byl naprosto semknutý, žil si svým životem, měl svoje rituály a ještě k tomu jsem u toho mohl být jako kapitán.

Je pro vás postup s kapitánskou páskou tedy o to cennější?
Rozhodně. Houpavě donést pohár do půlkruhu vysmátých borců před domácími fanoušky – neskutečný zážitek. Pak už jsem jen pozoroval, jak kluci slaví. Byl to skvělý moment v kariéře.

Končí tak tříleté období v první lize, jaká to byla doba po sestupu v roce 2022?
Byl to čas na restart. Mladí, kteří naskočili v těžké sestupové sezóně, měli prostor dozrát. Změnili jsme styl hry, posílili jsme se psychicky. Kdybychom hned v prvním ročníku po sestupu nenarazili v semifinále na rozjeté Butchis, byla šance se vrátit hned, ale určitě by to týmu a klubu jako celku nijak nepomohlo a v superlize bychom se určitě dlouho neohřáli. Minulou sezónu bych moc neřešil, to bylo zrcadlo pro nás hráče i pro trenéry, jak se těžké, vyrovnané zápasy určitě nemají hrát.

Co říkáte na kolektiv, který se letos v Hattricku utvořil?
Já mám kluky neskutečně rád. Tolik srandy a zdravého hecování – to člověka zocelí i do života. V play-off to byl určitě náš velký trumf. Se spoustou z nich jsem si vytvořil různé rituály, a i když patřím mezi nejstarší, pořád jsem „mladý v hlavě“, takže jsem pochytil spoustu nových trendů, které se mi hodily i na univerzitě.

Co byste vzkázal na závěr fanouškům?
Finální děkovačka, kdy jsme šli ve vláčku a plácali si s fanoušky, jsem si neskutečně užil. Tolik rozzářených obličejů, dospělých i dětí, jsem dlouho neviděl. S každým jsem prohodil nějaké slovo, poděkoval jsem za podporu a s dětmi vždycky udělal nějakou blbůstku. Tento moment a emoce ve mně zůstanou! Děkuju vám za tuto sezónu, byli jste s námi v tom nejdůležitějším – a to je k nezaplacení.