Napsal 28. ledna 2021 Tadeáš Mima v rubrice Rozhovory

Juhaňák po 300 bodech: Nesmí chybět nadšení a vůle pokračovat

V kádru Hattricku není hráč, který by odehrál více utkání. Jiří Juhaňák má na kontě téměř 400 startů ve florbalové superlize, přičemž o minulém víkendu završil bodový milník. Gólem do sítě Mladé Boleslavi překonal 300 bodů v kariéře s bilancí 140 tref a 160 asistencí. O den později navíc přidal nahrávku proti Spartě a načal další stovku.

Juhaňák po 300 bodech: Nesmí chybět nadšení a vůle pokračovat

V uplynulém dvojkole jsi pokořil hranici 300 bodů v Livesport Superlize. Co pro tebe taková meta znamená?
Asi pro mě neznamená nic většího než to, že si uvědomím, kolik těch sezón už dohromady bylo a spočítám si, jaký to dělá průměr za ročník. Protože největší podíl na těch bodech má počet odehraných zápasů. Když to porovnám třeba s Jirkou Curneym, který teď v televizním zápase udělal 400. gól, tak mých 300 kanadských bodů je proti tomu vlastně nic.

Máš nějakou speciální vzpomínku na některých ze svých bodů?
Myslel jsem si, že nemám. Ale když teď slyším tu otázku, najednou se mi vybavil gól ještě za Bulldogs proti Bohemians, doma na Vodově. Jel jsem po pravém mantinelu, hodil jsem si to „na Kyselu“ mezi nohy a trefoval na zadní víko. Nikdy jsem na tu branku nějak nemyslel, ale zrovna mi vyvstala na mysli.

Jak tě potěšilo ocenění, které jsi dostal před začátkem utkání se Spartou?
Tím, že jsem to nečekal, tak to bylo překvapení. A překvapení mám rád. Nešlo ani o to, co jsem dostal, ale o gesto, že si klub vzpomněl a něco daroval. Takže jsem určitě měl velkou radost. Vždycky potěší, když taková věc je někým oceněna.

Co podle tebe musí hráč mít, aby v kariéře dosáhl na takovou hranici?
Je to trochu klišé, ale musí být zdravý. Pokud bych neodehrál tolik zápasů, nikdy bych 300 bodů posbírat nemohl. Druhé klišé by byli asi spoluhráči. Přestože si myslím, že zrovna v české superlize i nadprůměrný hráč v podprůměrném týmu by tolik bodů posbírat mohl. Samozřejmě děkuji všem spoluhráčům, nemyslím si však, že je to ten hlavní klíč, pokud má člověk odehráno prakticky patnáct sezón. Prostě vydržet a hrát ten sport jako takový. Nesmí chybět nadšení a vůle pokračovat.

Kariéru jsi začínal v Torpedu Havířov. Jak vzpomínáš na začátky, kdy jsi měl okolo sebe spoustu elitních hráčů?
Myslím si, že zrovna první ročníky kariéry se mi i bodově vydařily. Paradoxně v době, kdy mi bylo šestnáct sedmnáct a nastupoval jsem v Havířově, jsem měl možnost hrát ve formaci s Pavlem Kožušníkem nebo Matějem Jendrišákem. Situace byla o to jednodušší, že jsem se nemusel prát o čtvrtou lajnu, ale že jsem od začátku měl spoluhráče na nejvyšší úrovni. Rozhodně na to vzpomínám rád a hodně mi to usnadnilo situaci. Potom ve Vítkovicích, kde jsem zase paradoxně měl týmové výsledky nejlepší, jsem získal nejmíň bodů. Možná mi tak sedí i jiná role v týmu a body sbírám ve chvíli, kdy toho herního času mám více.

S Vítkovicemi jste v roce 2010 hráli finále. Jak si s odstupem času stříbrné medaile vážíš?
Nevyhrál se titul. Medaile je fajn, ale tenkrát se tam hrálo o to, abychom byli mistři. Dělila nás jedna třetina od titulu, kdy jsme vedli 2:1 na zápasy a po dvou třetinách čtvrtého utkání to bylo 3:1 nad Tatranem doma. Už se tam otvírala šáňa. Výsledek jsme nakonec ztratili a rozhodující pátý zápas v Praze jsme jednoznačně prohráli. Proto zůstává trochu hořký nádech, že to nevyšlo, i když sportovně jsme na to měli. Titul ovšem vyhrává ten, kdo uspěje výsledkově – ne ten, kdo si myslí, že je lepší. Nicméně vzpomínky na Vítkovice jsou celkově super.

Dostal ses i na mistrovství světa juniorů 2009. V čem vnímáš tento turnaj jako výjimečný?
K té době se vracím rád, protože šlo o období, kdy měl člověk sport jako prioritní věc. Florbal proto upřednostňoval nad vše ostatní. Teď, když se pracuje a je rodina, zůstává florbal sice vysoko, ale určitě ne na pozici číslo jedna. Takže na léta, kdy byl sport ta nejhlavnější věc, vzpomínám rád. Samotné mistrovství světa juniorů bylo jedním z velkých vrcholů, kdy jsme měli kousek k postupu do finále. Nakonec jsme na něj však nedosáhli.

Nelituješ, že ses později neusadil v dospělé reprezentaci?
Asi to souvisí s tím, na jakou pozici jsem si florbal v životě dal. Strašně moc mě baví a jsem rád, že ho mohu hrát. Dávám mu všechno, co jde. Ale ve chvíli, kdy se mi kříží s prací nebo rodinou, upřednostňuji určitě je. Jde o věc, kterou trenéři asi nebudou chtít slyšet, jenže už někdy od třetího roku v Bulldogs jsem si nastavil, že pro mě byla nahoře stabilní práce s rodinou. Florbal je pro mě pořád důležitý, jenom není na prvním místě. A pokud se člověk chce prosadit na mezinárodní úrovni, nestačí jenom, že umí s hokejkou v ruce. Musí se z něj stát plnohodnotný sportovec a být fyzicky připravený. Což si myslím, že tam jsem měl rezervy vždycky, a asi už i mít budu. Fyzička je nejspíše to hlavní, co člověk potřebuje na reprezentační scéně mít.

Co říkáš na aktuální ročník v Hattricku, do jaké míry plníte očekávání?
Sezóna je specifická zdravotní situací, jaká teď ve světě je. Beru to tak, že jsem rád, že vůbec můžeme hrát. Stěžovat si nebudu. I když je náročné všechno skloubit, protože veškerý volný čas je věnovaný florbalu. Ve volnu vlastně není nic jiného než spánek a florbal. Co se týče výsledků, měli jsme nějaká očekávání, která bychom naplnili, kdyby se posbíralo pár důležitých bodů navíc. Namátkou třeba doma s Libercem nebo Otrokovicemi. Kdyby se udělaly výhry, mohli jsme v pohodě být v play-off už teď. Jelikož ty body nemáme, budeme se prát, abychom skončili aspoň v bublině devátého a desátého místa.

Jak vidíš svoji individuální hru v posledních zápasech?
Moje role je od začátku ročníku pořád stejná. Mám poměrně hodně prostoru na hřišti, včetně přesilovek a oslabení. Díky důvěře trenérů a tím, že jsem v obraně, se mi tak podařilo posbírat nějaké asistence zadarmo. V kanadském bodování to vypadá, že čísla jsou nadprůměrná. Je však otázkou, jak ty body byly nasbírané. Můj přínos se tolik neodvíjí od produktivity, nýbrž od celkové role v týmu. Když je potřeba něco říct, tak se to řekne. Když je potřeba udělat něco na hřišti, snažím se to splnit na hřišti. Myslím si, že moje pozice se neodvíjí jenom od bodů.

Teď budete mít klidnější program v závěru základní části. Přijde změna vhod proti systému víkendových dvojkol?
Vhod asi ani ne. Je lepší hrát jeden zápas za víkend než dva. Vhod to přijde z důvodu, že si člověk může odpočinout a strávit nějaký čas s rodinou. Z tohoto pohledu to je super, že se trochu zastaví. Nicméně považuji za úplně nesmyslné, že se teď budeme držet harmonogramu, když všechny týmy kromě Pardubic dotáhly manko původního rozpisu. Sezóna se klidně mohla začít teď dohrávat na duben, a ne že se nechá rozvolněná do června a nechají se třeba třítýdenní prostoje. Možná se v něčem pletu, ale takto jsem zatím ty informace pobral. Za mě je nepochopitelné uměle roztahovat sezónu, když ji vlastně můžeme dokončit v termínech, jaké se původně stanovily.